Příběh I.
Píše se rok 1978, pozbyl jsem státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, na krku mám trestní stíhání, hledám nějakou práci. Nepomýšlím příliš vysoko, dělal bych skladníka, cokoliv co bych uměl. Volných míst bylo inzerováno velmi mnoho, tři měsíce jsem obcházel různé podniky a všude se setkával se stejnou reakcí: "Ano potřebujeme, ale vás vzít nemůžeme, nechceme mít problémy." Až jsem přišel do podniku Potraviny Brno, kde hledali závozníky, a příslušný náměstek ředitele mne přijal. Byl to bývalý voják, samozřejmě velmi kovaný komunista a ten mi řekl: "Měli jsme tady velkou rozkrádačku, vy krást nebudete, já vás přijímám." Později jsme se dokonce spřátelili, i když z toho měl nějaké problémy.
Příběh II. - trochu smutný
Ze závozníka jsem povýšil na řidiče, skládám zboží u jedné prodejny v centru Brna a vidím po chodníku přicházet svého spolužáka, kněze. Jakmile mne spatřil, přešel na opačný chodník a nereagoval ani na moje zavolání. Bál se se mnou zastavit a promluvit. Scéna z evangelního příběhu o Samaritánovi jako vyšitá.
Příběh III. - smíšený
Nastěhovali jsme se do Rajhradu, malého městečka a hned jsem byl předvolán na tehdejší MNV, kde mě tajemník peskoval, co jsme si to dovolili se k nim nastěhovat, že budou mít problémy atd. Jiná byla situace v ulici, kde jsme bydleli a kde nás všichni sousedi přijali velmi otevřeně a velmi často nám pomáhali hlídat děti, či skládat uhlí. Smíšený příběh je také o tom, že mezi těmito sousedy byl jeden důvěrník StB, který pečlivě zapisoval a hlásil návštěvy, které k nám jezdily.
Takoví jsme byli, taková byla naše společnost.
Poselství Charty 77 nebylo o snaze svrhnout režim, na to jsme v tu dobu nemohli ani pomyslet, ale o probuzení lidí, kteří byli normalizační dobou zlomeni, o naději ve změnu poměrů, kde lež se stávala běžnou normou, spravedlnost byla fikcí a vládla hloupost a loajalita. Byla to snaha nabídnout jiné hodnoty a nenechat se zotročit za cenu jedné fronty měsíčně na banány a dovolené u Balatonu (samozřejmě jenom pro ty vyvolené, co dostali výjezdní doložku).
Byla to víra v lepší společnost, v probuzení lidí, která se nakonec naplnila. A musím dodat, že nejde o skončený proces, neboť všechno je to o lidech, o jejich vůli žít pravdivě, obětovat něco ze svého já, snaze poznávat, co je hodnotné a něco pro to udělat. Nemohu a neumím hodnotit minulost černobíle, protože, takoví jsme byli, umím a chci věřit, že můžeme být lepší a v tom si musíme pomáhat.
