Listopadová sametová revoluce v roce 1989 přinesla velký obrat v našich národních dějinách a každá taková událost přinášející ideové změny je vždy spojena s mnoha omyly, chybnými kroky, s působením lidí, kteří převlékli rychle kabáty a především tím, že novou politiku dělají lidé, kteří ještě nedávno žili v úplně jiném ideovém systému a buď trpěli, nebo trpělivě snášeli tento režim, a nebo jenom čekali na nějakou změnu a přitom plně využívali předchozí politický systém.
Tak tomu bylo v různých podobných dějinných událostech, tak tomu bylo i u nás po roce 1989. Je to pochopitelné a logické, noví vůdcové nespadnou najednou z nebe a všichni mají nějaké zatížení z doby minulé. Nádhernou paralelu nacházíme v textech Starého zákona, kde je popisován exodus Židů z egyptského otroctví do nové zaslíbené a svobodné země. T
ato cesta přes Rudé moře a část arabského poloostrova trvala plných 40 let, tedy dvě generace a mnoho Židů i sám jejich vůdce Mojžíš se cíle ani nedožili. Během té časově dlouhé cesty však mnozí vzpomínali na plné egyptské hrnce, když měli hlad, odvraceli se od Hospodina a klaněli se pohanským bůžkům, když prožívali různé útrapy a přírodní pohromy.
yli z dlouhé doby pobytu v Egyptě morálně zatíženi. Vykladači Písma říkají, že to dlouhé čtyřicetileté bloudění po poušti bylo účelové, že Mojžíš chtěl přivést do nové země nový a otroctvím nezatížený národ.
Nechci přirovnávat Václava Klause k Mojžíšovi, to by bylo zdaleka špatné přirovnání, chci jenom naznačit, že je třeba udělat velkou změnu, že je třeba se zbavit té naší zatíženosti z minulých let i z těžkých kroků z let devadesátých. Bude pro nás moudré a prospěšné, postavíme-li do čela státu osobnost, která neobhajuje nešťastně provedenou privatizaci, rozezná čisté peníze od špinavých, sjednotí naši politickou scénu po téměř dvacetiletém putování pouští, nabídne větší dialog a bude nás odpovědněji reprezentovat ve světě.
Jan Švejnar tuto budoucnost nabízí.
