Jde o hledání pravdy. Zvolení zástupci lidu v Parlamentu by měli hledat ten nejlepší způsob, jak rozšířit obecné dobro, nejlepší fungování naší společnosti, hledání takých pravidel, tedy zákonů, které budou co nejlépe sloužit k tomu, abychom se navzájem nepoprali a nesežrali, naopak by se naše republika rozvíjela k dobrému.
Hledání pravdy je obtížné a vyžaduje velkou pokoru a schopnost přijmout ten lepší nápad, i když je třeba od politického soupeře.
Tak tomu však v našem parlamentu bohužel není. Vládní koalice, zvláště její největší strana se rozhodla, že je majitelem pravdy a tudíž není třeba něco nového lepšího hledat, a že si tu svoji pravdu pomocí dvou koupených přeběhlíků prosadí.
To vede k paradoxním a tragikomickým situacím, kdy v projednávání zákonů a jejich konečném rozhodování v hlasování jsou poslanci koalice +2 pouhými hlasovacími stroji, bez možnosti projevit svůj vlastní názor, neboť musí ctít názor majitele pravdy.
Pokud se stane, že některý koaliční poslanec hlasuje jinak než je předem rozhodnuto (stává se to občas u poslanců Strany zelených), je následně přesvědčován o správnosti svého rozhodnutí a potom poníženě požádá Sněmovnu o nové hlasování s vysvětlením, že hlasovací systém selhal. Konečný výsledek je opět v intencích majitele pravdy.
Představoval jsem si práci v parlamentu poněkud jinak. Domníval jsem se, že budeme společně hledat to nejlepší řešení, že si budeme naslouchat, že budeme přenášet názory voličů, kteří nám píší, navštěvují nás a pomáhají nám v našem poznání a rozhodování. Skutečnost je však jiná. Rozhoduje se nikoliv podle obsahu, kvality ale podle toho, kdo to předkládá. Sněmovna je tedy rozdělena na ty, co pravdu mají a na ty co ji nemají nikdy a v ničem.
Trvání tohoto stavu se nám může velice vymstít. Vede k rozdělení společnosti, ztrátě důvěry v politické rozhodování, respektování zákonů a pravidel pro společné žití a poslední řadě i narušení mezilidských vztahů.
Pravdu nemůže nikdo vlastnit, pravda je cesta, někdy trnitá a klikatá, musíme ji společně hledat s vědomím, že ta cesta nikdy neskončí a půjdou po ní i naše děti. Kdo to nechápe a cpe si pravdu do kapes, nebo do batohu, zůstane stát na místě a dějiny, nebo možná už příští volby jej uvrhnou v zapomenutí.
