Tento vztah vzniká a vyvíjí se především výchovou, osobním poznáním, osobní otevřeností ke klíčovým životním otázkám, zkušeností a příkladem ostatních.
Vyjádření Benedikta XVI. je možná kontroverzní, nicméně jsou a musí být mířena především do české církve, k našim biskupům a duchovním. Oni jsou viditelnými nositeli víry, oni mají zprostředkovat poznání víry, oni by měli být příkladem silného vztahu k Bohu. Bohužel je pravdou, že církev na mnoha místech naší republiky promarnila polistopadovou dobu, zaměřila se na restituce a zpětnabytí mocenských pozic, místo aby pokračovala ve svém prorockém postoji, prezentovaném dříve kardinálem Tomáškem. Ze své zkušenosti vím, že úcta k duchovním byla za totality větší, než je nyní. Na mnoha místech chodilo do kostela více lidí než dnes, i když to bylo možná dáno potřebou určitého protestu proti tehdejšímu režimu.
Naše společnost není převážně ani ateistická ani věřící, ale bohužel spotřební. A pokud bude ve vyjádřeních naší církve převažovat snaha o navrácení majetku, spory o katedrálu apod., bude se tento spotřební trend jenom posilovat. Církve v Čechách a na Moravě, a teď mluvím o všech křesťanských církvích, i těch protestantských, by se měly oddělit od pravicové politiky, v očekávání, že toto politické seskupení dokončí majetkové restituce a zaměřit se více na své poslání, tj. zvěstování skutečných hodnot, zlepšování vztahů mezi lidmi, pomoc potřebným a hlasitý hlas proti zneužívání a arogance moci, nerovnosti ve společnosti, opomíjení slabých a nemocných apod. Církev musí najít cestu k lidem, nikoliv čekat až se něco stane a národ se stane hluboce věřícím. Nejsem pesimista, je mnoho duchovních s velkou invencí a vírou, je mnoho společenství, žijících nikoliv pouze z tradice, ale z dativního vztahu k Bohu a šířících dobro mezi lidmi.
