Jde o nastolení nového vztahu mezi Hospodinem a vyvoleným lidem. Nastolení důvěry a svobodné volby toho co je dobré a správné. Ano, je pravda, že Židé celou cestu reptali, stěžovali si, vzpomínali na plné egyptské hrnce masa, ale doopravdy se vrátit nechtěli. Celý ten příběh je o tom, že když měli hlad, dostali mannu, když měli manny nad hlavu a vzpomínali na ryby v Egyptě, dostali křepelky atd. Ale když si udělali zlaté tele a uctívali ho, přišel trest. Byla to cesta ke svobodě, na které měli pochopit smysl své existence a poznat co to vlastně svoboda je. Nikoliv nějaká libovůle, odtržení se ode všech závazků a vazeb, ale odpovědnost za své nejbližší, za svůj národ, za svoji víru.
Dělám to nerad, ale chceme-li tento starodávný příběh připodobnit naší době a postkomunistické situaci, musíme pochopit, že reptání a stýskání není jevem nijak oportunistickým, není snahou o navrácení starých pořádků, ale je přirozeným projevem nespokojenosti. Tak jako žíznivému nemůžeme zazlívat, že sténá žízní, tak nemůžeme zazlívat nezaměstnanému, že je zoufalý. Tak jako nemůžeme vyčítat hladovému, že se hroutí, tak nemůžeme vyčítat důchodci, že je nešťastný z výše nájemného. Cestu zpět o 20 let snad nikdo, kromě malých výjimek nechce. Ale spravedlivý a důstojný život je legitimní požadavek každého občana, a pokud se mu toho nedostává, může reptat.
Ještě jeden moment je v tomto biblickém příběhu oslovující. Je to postava Mojžíše, vůdce, který na sebe vzal odpovědnost převést národ do svobody. I on reptá, uznává nespokojenost ostatních a stěžuje si Hospodinu na to, že na něho vložil tak těžký úkol. Vnímá oprávněnost požadavků a snaží se udělat vše, aby lid byl spokojen a přežil cestu útrap. Dnes bychom mohli říct, že na sebe vzal politickou odpovědnost, nebo dokonce břemeno politické odpovědnosti, které jej natolik vyčerpalo, že se sám cíle cesty nedožil.
Pro mnohé politiky by postava Mojžíše mohla být vzorem, nikoliv však pouze v prohlášení, že musí vymřít stará totalitou postižená generace a přijít nová nepoznamenaná bývalým režimem. To je málo, to není politická odpovědnost za tento den, který žijeme. Nová generace bude mít nové politiky a nové problémy. Současný politik na sebe musí vzít břemeno vládnutí, slyšet reptání, hledat řešení a ne říkat: buď to bude tak, jak já jsem to namaloval, nebo si to dělejte sami. A pokud ještě jednou přistoupíme na přirovnání naší postkomunistické epochy s cestou pouští, nezapomeňme na nebezpečí zlatého telete a spolu s Mojžíšem jej nemilosrdně rozbijme. Ale to už téma na novou úvahu.
